Historie Národního sjednocení

Psáti o vzniku Národního sjednocení 27. října 1934, kdy se sešli zástupci Národní demokracie, Národní ligy a Národní fronty , aby podepsali dohodu o vytvoření Národního sjednocení, což bylo slavnostně vyhlášeno o den později a to symbolicky k výročí založení ČSR, by bylo asi trochu zjednodušený úvod. Je totiž nutno napřed říci, co tomu předcházelo. K určitému sloučení národně orientovaných stran došlo již v únoru roku 1918. Tomuto sloučení předcházely již v roce 1917 široké porady v Luhačovicích. Tehdy šlo prakticky o sloučení městských národních stran s národními socialisty, kteří se tomu nakonec vyhnuli s tím, že chtěli zachovat socialistický charakter své strany. A tak nakonec dochází ke sloučení Mladočechů, tehdy už zbytků Staročeské strany, strany státoprávně pokrokové, Moravské a slezské strany lidové pokrokové a části realistů. Jádro této strany bylo vytvořeno převážně voličskou základnou Mladočeské strany, i když nejsilnější základnu radikálního nacionalismu přivedla malá státoprávně pokroková strana, vedená Dr. Antonínem Hajnem, jejíž ideologie vycházela z historického státního práva. Do její čela byl postaven Dr. Karel Kramář, propuštěný v říjnu 1917 z vězení, a jehož popularita byla nesporná. V ustaveném Revolučním Národním shromáždění měla tato strana 46 poslanců, Dr. Karel Kramář byl tímto prvním parlamentem zvolen za ministerského předsedu. Ve svém stručném a lyricky podbarveném projevu obsahujícím obraz odbojové práce vyslovil vroucí díky Spojencům:

"Z této síně posíláme vřelý, vroucí pozdrav Francii, radostné a vítězné … Děkujeme vroucně z duše velké národu anglickému… A s hlubokou vděčností vzpomínáme Státu Severní Ameriky… Děkujeme Itálii, děkujeme z velké duše trpitelce Belgii, spřáteleným nám Rumunům a všem Spojencům za všechnu krev, kterou prolévali za lepší budoucnost lidstva… My posíláme hrdinnému Srbsku svůj bratrský srdečný pozdrav, a s hlubokou vděčností pamatujeme milionů lidských životů, kterou Rusko obětovalo pro společnou věc Spojenců, pro naši věc."

I když politika této vlády byl nesporně úspěšná, až na nepatrné excesy vývoj probíhal nesmírně ukázněně. Již v únoru se podařilo národně demokratickému ministru financí Dr. Aloisi Rašínovi provést odluku měny od zbývající části monarchie a to způsobem , který je možno označit za vzorový. Již tato skutečnost stabilizovala ekonomickou situaci a nastolila ovzduší důvěry. Podařilo se "umravnit" i pokusy Němců usilujících o odtržení. Nový stát byl ostrovem pořádku, oproti moři anarchie existující ve všech okolních státech. Sledovat tvorbu a kvalitu nových zákonů by tehdy v porovnáním s polistopadovým vývojem u nás nutně muselo vyznít jako obžaloba neschopnosti našich polistopadových vládců. Ozvěny revoluční socialistické vlny ve světě nakonec dolehly i k nám, byť pouze na štěstí ve formě výsledků prvních obecních voleb, které proběhly 15. června 1919. Socialisté šli do tohoto střetu již vysloveně konfrontačním způsobem pod heslem: "První velká bitva socialismu s kapitalismem bude se bojovat v obecních volbách. " Ve volbách nakonec zvítězili, ne však tak, aby bylo možno jejich výsledek ignorovat. To mělo za následek demisi Kramářovy vlády a sestavení nové, v čele s Tusarem. Vytváří se tak vláda rudozelené koalice, (socialisté a agrárníci). Národní demokracie se tak ocitá na několik let v opozici. Dr. Karel Kramář je v té době v Paříži na mírové konference jako vedoucí delegace. Vláda odstupuje dne 7. července, její demisi oznamuje prezidentu republiky, v nepřítomnosti ministerského předsedy, Antonín Švehla. Děje se tak v době, kdy již Německo podepsalo mír (28. června). Obrovský výsledek práce této odstupující vlády snad nikdy nebude dostatečně zhodnocen. Datum konání parlamentních voleb je dohodnut až po vypracování nové ústavy, která je schválena dne 29. února 1920. Výsledek voleb skončil pro Národní demokracii malou katastrofou, ze 46 mandátů v Revolučním Národním shromáždění klesla na 19. Tento propad v dalších letech pokračoval v roce 1925 na 14 mandátů, v roce 1929 získali Národní demokraté 15 mandátů.

Situaci zkomplikoval ještě vznik a postupný nárůst živnostenské strany, která v maximální míře spolupracovala s agrárníky. Všechny tyto skutečnosti nakonec vyprofilovaly Národní demokracii jako stranu vyšších středních vrstev, výkvětu naší inteligence a jako stranu o jejímž dobrém vztahu k Živnobance se ani na chvíli nepochybovalo.V roce 1922 se vrací do vlády o rok později, dne 5. ledna 1923, je spáchán atentát na jejího druhého nejvýznamnějšího člena - ministra financí Dr. Aloise Rašína. Atentátník je mladík, bývalý komunista, který z této strany vystoupil 14 dní před provedením atentátu. Slova Aloise Rašína, pronesená 10. prosince v Pardubicích na schůzi Mladé generace Národní demokracie, se stala jeho odkazem: "Blaho vlasti budiž nejvyšší zákonem, za to, co se dělá pro národ, se neplatí… Tímto způsobem došlo k tomu, že tato strana se postupně stala v našich poměrech nejpravicovější demokratickou politickou stranou. V třicátých letech, kdy je svět zachvácen hospodářskou krizí dochází k postupnému oslabení mezinárodní pozice Československa a nástupem Hitlera dochází již k přímému ohrožení naší státní samostatnosti. To samo o sobě vede k mobilizaci uprostřed národně orientovaného tábora. Vstupem dr. Beneše do národně socialistické strany dochází ke střetu o rozhodující vliv mezi ním a Jiřím Stříbrným. Výsledkem je Stříbrného vyloučení ze strany, jeho dočasné spojení s nejslavnějším generálem naší historie Radolou Gajdou, který je v důsledku nevkusných hradních intrik vyloučen z armády. Vytváří se tak volební souručenství, tzv. Ligy proti vázaným kandidátkám. Tato strana kandiduje v roce 1929, získává 3 mandáty (Gajda, Stříbrný, Pergler). Opět díky nevkusným hradním intrikám jsou tyto mandáty nakonec zrušeny. Dochází k soudnímu procesu Stříbrný kontra Beneš, Stříbrného zastupuje mladý právník JUDr. Ladislav Rašín, syn zesnulého ministra. Proces končí pro dr. Beneše fiaskem. V této spletité situaci dochází ke kontaktům mezi Stříbrného Národní ligou, Národní frontou a Národní demokracii o vytvoření společné strany. V čele Národní fronty stál univerzitní profesor Mareš. Tato organizace se skládala z několika menších nacionalistických sdružení a homogenní postavení zde zaujímala Národní obec fašistická v čele se svým vůdcem Radolou Gajdou. V důsledku plánovaného sloučení opouští Národní obec fašistická Národní frontu a pokračuje dále již samostatně. V parlamentních volbách v roce 1935 pak obdrží 6 mandátů. Debata o projektu Národního sjednocení pak pokračuje a 27. října 1934 dochází k dohodě o společném postupu do voleb. Následně pak dochází postupně k organickému splynutí, i když ne zcela se setkával tento postup s všeobecným souhlasem. Smysl tohoto sjednocení je nutno chápat ve dvou rozměrech. V prvním případě jde již o ohrožení republiky ze strany nacistického Německa. Tato záležitost byla jasná a Národní sjednocení se zcela jasně proti tomuto nastupující vlivu vyjádřilo. Další skutečností byl velmi silný vliv komunistů a začínající spolupráce se Sověty. V souvislosti s tím se pak jednoznačně prohlašovalo, že Benešova zahraniční politika je špatná, nedůrazná, a že to nakonec špatně dopadne. Všechny tyto chmurné obavy se nakonec projevily. Beneš nenašel dost síly hájit ozbrojenou a připravenou republiku proti nacistům. Tím se naplnilo první proroctví, druhé pak v roce 1948, když Dr. Beneš nejenže nedokázal zabránit nástupu komunistů k moci, ale navíc ještě legalizoval jejich puč svým podpisem. Všechno se tehdy žel naplnilo, neschopná vládní garnitura připustila nacismus a logikou dějin i komunismus. V druhém rozměru pak šlo o rozšíření voličské základny. Nejsilnější z těchto tří seskupení, Národní demokracie, by pak prostřednictvím Ligy rozšířila svou voličskou základnu i na nižší vrstvy. Šlo vlastně o pokus vytvořit celonárodní stranu. Okolnosti byly bezesporu tomuto vývoji příznivé.

JUDr. Karel Kramář očima Rudolfa Berana
Poznámka ke 148. výročí narození prvního předsedy Národního sjednocení coby pádná odpověď Petru Pithartovi

Stoupenci a ctitelé politického a myšlenkového odkazu mladočeského vůdce, 1. československého premiéra, předsedy Čs. národní (dříve státoprávní) demokracie a v závěru života i Národního sjednocení si 27. prosince připomenuli už 148. výročí jeho narození.
Pro mnoho lidí je jméno tohoto národního velikána spjato s vládní Kramářovou vilou, či stranickým heslem „NIC NEŽ NÁROD“. Jeho dílo je však nerozlučně spjato s politickými dějinami konce 19. a první třetiny 20. století. Politologické a historické studie věnované tomuto muži jsou poměrně rozšířené. ... 07.01.20098/ » více