10.05.2010    

Konec války?
(úvaha)

V těchto dnech je nám dáno slavit konec války. Jsou to zejména ideologové patřící k vládnoucímu establishmentu, jejich náhončí a čmuchalové z médií, kteří vyvíjejí na občanstvo psychický tlak, neustále připomínajíc padlé během druhé světové války a prý také osvobození. Jakoby jiná válka padlé neměla. V první světové válce bylo na deset milionů mrtvých, hektakomby mrtvých měla válka v roce 1866, a co napoleonské války - spočítal někdo ty sta tisíce mrtvých mladých mužů při Napoleonově ruském tažení? Neustále otravují ovzduší připomínáním nacistických koncentračních táborů – a Sověti koncentráky neměli? Jeďte se podívat na Jáchymovsko, ještě tam najdete nepopíratelné stopy po pekle komunistických koncentrácích! Je tedy opravdu co slavit?

My, kteří jsme se narodili těsně po tomto období, kterému se říká druhá světová válka, žijeme svůj raný seniorský čas. Těm, kterým bylo v tomto inkriminovaném období dvacet let, je dneska pětaosmdesát. Má tedy opravdu smysl slavit něco, co naprosté většině národa je cizí; podle všech sociologických průzkumů se dnešní mladí dívají na druhou světovou válku asi jako my na válku třicetiletou.

Než oslavné tirády, lépe je položit si otázku, zda skutečně pro náš národ válečné utrpení v roce 1945 skončilo, a jak šťastnou budoucnost nám pováleční londýnští emigranti spojeni se sovětskými bolševiky zajistili.

Třetí republiku jsme začali pošlapáním základních lidských práv a svobod našich německých spoluobčanů: Přes tři miliony lidí, a to většinou lidí starších a starých, dětí a babiček, sukovitých starců a maminek, bylo vyhnáno ze své domoviny. Jejich majetek rozkraden; stát přišel o kvalitní odborníky např. ve sklářském, dřevařském, textilním průmyslu. Dodneška lze spatřit na různých místech v Sudetech rozvaliny zarostlé lebedou a trním připomínající, že zde bylo lidské obydlí; české pohraničí je vpravdě vykastrované území. Tragicky to dopadlo se sudetským lehkým průmyslem, ale i zemědělstvím, sadařstvím a ovocnářstvím: Lovosicko a Ústecko bylo odjakživa vyhlášené pěstováním meruňek – a běžte se tam podívat nyní, v jakém stavu jsou kdysi tamní vyhlášené meruňkové sady. Totéž se stalo s jabloněmi (Sudetská reneta), třešněmi, hrušněmi.

Londýnská emigrační vláda - jak jasnozřivě předvídal protektorátní ministr školství a lidové osvěty Emanuel Moravec ve svých posledních přímluvách k národu – se stala v rukou Stalina a bolševiků loutkami. Nezákonnost roztáčela svoje kola, popravy byly na denním pořádku. Zmiňme zde především justiční vraždu Mons.Josefa Tisa, soudní proces s protektorátní vládou, odsouzení R. Berana, který se vrátil z koncentráku; rovněž tak Rysa-Rozsévače přišedšího z koncentráku čekala v Praze šibenice, a jiné a jiné - výčet by byl velmi dlouhý. V ekonomice státu začalo bezohledné znárodňování a loupeže majetku ve velkém - příklad za všechny: koncern Baťa. Jan Antonín Baťa byl ve vykonstruovaném procesu prohlášen za vlastizrádce a kolaboranta, a to všechno za účelem loupeže jeho majetku. Československo se pomalu a jistě stávalo sovětskou zemí, násilnosti ze strany státu se staly mementem dne.

A potom jednoho dne přišlo to, co každý kdo uměl počítat předpokládal: Bolševici se pučem dostali k moci – ukázala se neschopnost tzv. demokratických politiků; ta jim ostatně zůstala dodneška - a v Československu začala hrůzovláda. O to horší než za Heydrichiády, protože tuto hrůzovládu a teror na pokojné obyvatelstvo prováděl Čech Čechovi!

První na řadu šli západní letci a generálové, následovali je nepohodlní bojovníci z východní fronty. Další v pořadí byla tzv. velko a maloburžoasie, „kulaci“, nespokojená inteligence – ti všichni byli určeni k vyhubení. Mládež se musela „rukovodiť“. A jako zvlášť nebezpečný hmyz k vyhubení byli určeni katoličtí kněží, řeholníci a „tvrdohlaví“ laici. Takže – opravdu skončila pro náš národ válka v květnu -45?

Šedá masa národa vtažena do chomoutu otrocké práce, pomalu a postupně si zvykala; až natolik si národ zvykl na své otrocké jařmo, že se z něj stal bezduchý živočich, radující se pouze ze svých ubohých tělových požitků. Jedni z mnoha hrdinů té doby, ale svým rasantním vystoupením vyčnívající do mravních výšek, bratry Mašíny, není ani po padesáti letech schopen národ vyznamenat nejvyšším státním vyznamenáním - tak dokonale se bolševikům podařilo národu vygumovat mozek…

Po krátkém intermezzu nadechnutí, naši bolševici a jejich zahraniční přátelé okupací nás opět ujařmili do antických dob otroctví. Teď ještě horšího než v letech padesátých: Tenkrát vraždili „tělo“, dnes vraždí především „ducha“! Rázem se zapomnělo na všechny ty exaltované proklamace, protesty a dušování se nad hroby dvou andělsky čistých duší – Palacha a Zajíce –, národ sklopil hlavu a poslušně a rád zobal bolševikům z ruky.

Uplynula dlouhá a temná doba studenoválečných časů, v kterých jsme bolševikům sloužili jako jejich „kanónenfutr“. Po té, co si národ klíči vycinkal svobodu – protože se na nic jiného nezmohl -, jeden by si myslel, že teď konečně pomocí západních velmocí se vyhrabeme na slunce svobody a ono bude zářit jenom pro nás v naší vlastní krásné zemi. Záhy jsme ovšem ale zjistili, že tomu tak není, že jedna okupace vystřídala okupaci jinou, tentokráte okupaci“ něžnou a sametovou“, jež ale ve svých důsledcích bolí ještě víc než ona okupace „horká“.

Vládci světových bank, lidé, kteří opravdu pomocí peněz se snaží řídit dějiny, nás šikovným způsobem spoutali neviditelným, zato ale pevným řetězem státního dluhu a vyvlastňováním všeho toho, co je nám všem nejdražší; neviditelný řetěz se napnutím svalů stále více nám zařezává do masa, takže není úniku! „Něžní“ okupanti vidouce chyby a nedokonalosti svých předchůdců, zdokonalují svoje metody vládnutí a zaměřili svoji pozornost na to nejzákladnější, co člověka dělá člověkem, a co tenkrát bolševikům uniklo: Na přirozená práva lidí a přirozené mravní zákony. A právě sem, na tato nejcitlivější místa soustředili svůj neúprosný boj, totiž aby s úspěchem dodělali to, na co bolševici zapomněli. Doba tzv.míru je pokračováním války jinými prostředky.

A proto: Má smysl slavit konec jakési války?

Ladislav Malý