9.12.2009    

Nacionální socialismus jako politický omyl

I ledabylý pozorovatel si v poslední době nemohl nevšimnout, že vedení Dělnické strany na svých mítincích přestalo vzývat nacionální socialismus, jakožto kýženou metu pro náš národ a lék na všechny naše neduhy. Ještě v letošním lednu se celý sjezd DS utápěl v nacionálním socialismu, dokonce se hovořilo o nacionálně socialistické revoluci, která náš národ spasí, přinese blaho, a dokonce i takovou kulturní změnu, jakou jsme do té doby nezažili. Tak tomu bych zase věřil. Ale už těžko dokážu pochopit, že nacionální socialismus – takovou skvělou avantgardní myšlenku, na níž náš národ čeká jako na smilování – dokázal vedení DS vyrazit z úst - a zakázat o ní hovořit - subalterní úředník pražského Magistrátu!

Český občan, znající aspoň trochu historii svého národa, může onen nacionální socialismus dělit na dva: český, a německý nacionální socialismus – s oběma jsme jako národ udělali historickou zkušenost a máme tedy plné právo na jejich hodnocení.

Český nacionální (národní) socialismus je svázán s osobami Beneše a Masaryka. Aby se v novém státě Československém vymezili proti neslovanským národům, vymysleli si tzv. národ československý. Jinak řečeno: Češi si k noze přikovali Slováky – a v tu ránu nás byla většina. Současně se v takovém nově vytvořeném národě protěžovala levičácká politika a kultura, zjevně podporující židomarxismus; všechno německé bylo špatné, zrovna tak jako šlechta a katolická církev. Idea tohoto státu vydržela do roku 1938. Potom Beneš a spol. nedokázal stát bránit - gesto obrany bylo pouze gestem – a zednář Beneš, a s ním i jeho „československý národ“, všechno prohrál! Tím se ovšem poroučel i český nacionální socialismus.

Po válce bylo stále zjevnější a nechutnější, jak Beneš a jeho tzv.londýnská vláda, se podbízejí Moskvě: Moskva dostala Podkarpatskou Rus, a nám Stalin pomohl vyhnat Němce z pohraničí. Beneš ovšem ve své naivitě nepočítal, že Stalin a komunisté vůbec se nespokojí s tímto málem. Politická situace v poválečném Československu byla nedořešená, každý cítil, že je prozatímní; čekalo se na zásadní obrat. Ten nastal v únoru 1948, a pro náš národ měl tragické následky. Kdyby ovšem se stalo – připusťme na chvíli tu naivitu – že „demokratické síly“ by získaly převahu a Československu se podařilo vymanit ze sféry vlivu Sovětského svazu, tak zcela jistě by politická strana, jakou byla Česká národně socialistická – k níž se upínaly zraky poctivých Čechů - dostala jiný vnitřní obsah, řekněme ideu jakési občanské strany, jež by se nesměla vymezovat proti jiným národnostem. Protože rozhodnutím sionistů, kteří druhou světovou válku spolu s bolševiky vyhráli a mohli klást podmínky míru, se po válce v západní Evropě přestal nosit národní stát a začalo se pracovat na sjednocené Evropě.

V současnosti otevírat sarkofág dávno pohřbeného politického hnutí, jakým je český nacionální socialismus, a snažit se jeho kosterní pozůstatky použít na dnešní politickou problematiku – jak se o to snaží DS - je naprosto nepatřičné, bláhové a směšné. Jiná věc je české vlastenectví, a hájení národních zájmů proti přivandrovalým cizincům z neevropských národů a islamistům zvlášť. Dokonce bych se přimlouval za zřízení jakési evropské „internacionály“- zbavené ovšem ideologické veteše nacionálního socialismu -, tedy mezinárodní organizace zahrnující všechny evropské národovecké a vlastenecké politické strany a síly, monitorovat činnost a odhalovat pro Evropu cizí živly a poskytovat si vzájemnou logistickou i jinou pomoc s cílem bránit kulturu a civilizaci bílé Evropy, jejích tradičních morálně duchovních hodnot,

Osobně nepatřím ke generaci, která má v genech zafixovanou zkušenost z německého nacionálního socialismu. Je zde ale dostatek historického materiálu, aby ho mohl každý nestranně posoudit a pojmenovat.

Už od doby, jíž historikové říkají Osvícenství – v podstatě ale šlo o rafinované a velkolepé a stále pokračující zatemňování lidského rozumu, ale to je jiná kapitola – se v Evropě množí jako houby po dešti různé tajné spolky, jež se snaží proniknout zejména do tehdejší inteligence a třídy zbohatlíků. Vznikají tak zednářské lóže, jejich vznik iniciují zejména Židé. Ti se stávají jejich pravými vůdčími osobnostmi. Pomocí těchto zednářských lóží byla rozleptávána tehdejší křesťanská společnost; nejvíce těmto tajným spolkům zednářů, theosofistů, později socialistům a anarchistům vadila katolická církev, šlechta a monarchické uspořádání Evropy. Proto právě sem namířili svůj jed zloby, jímž pozvolna a intenzivně infikovali – ostatně děje se tak pořád – duši evropských národů.

Důležitým bodem pro tehdejší, ale i současné naše dějiny, bylo zrození Světového sionistického hnutí, což je židovské politické a nacionalistické hnutí, jež vzniklo v Basileji v roce 1897 s cílem vytvořit stát Izrael na území tehdejší Palestiny. Bez nadsázky můžeme říci, že od této chvíle dějiny Evropy akcelerují. Výsledkem byla první světová válka, jež smetla skoro všechny evropské monarchie a přivedla na svět malformní dítě: politický systém liberální zastupitelské demokracie, v níž rozhodující vliv mají sionisté, tajné zednářské spolky a kasta loajálních boháčů: lidé vlastního národa jim slouží jako stafáž, od nichž si čas od času svou moc nechávají ve volbách legitimizovat; jako filosofie vládne bezbožecký humanismus. Konkrétně pro Židy se utvořila možnost mít v Palestině svůj vlastní domov a moci se tam masově stěhovat. Židé v podstatě tehdy dělali to, co dneska dělají neevropské národy v celé Evropě: fyzicky obsazují území na úkor autochtonních obyvatel.

Po první světové válce byla téměř celá Evropa zachvácená vlnou socialistických a komunistických revolučních pokusů. V Rusku se v roce 1917 říjnovou kontrarevolucí dostali k moci bolševici, kde více než 90% komisařů tvořili Židé; podobná situace nastala v Maďarsku ( Žid Bela Kohn), ale i v Německu (židovští vůdci revolucionářů tzv.Spartakovců, kteří se snažili provést socialistickou revoluci v Berlíně a Mnichově). Je třeba vědět, že v čele všech socialistických a anarchistických stran ve dvacátých letech minulého století stáli židovští vůdci; rovněž tak Židé pronikli do redakcí téměř všech tehdejších relevantních novin, v kterých rozhodně nepodporovali tradici a konzervativní myšlení.

V Německu kromě celé plejády tajných a hermeticky uzavřených spolků v té době, existovala i společnost s názvem Thule. A právě odtud vzešly nejdůležitější a pro další vývoj v Německu stěžejní mužové, jakým byl Dietrich Eckardt, vydavatel a nakladatel, dále architekt Alfred Rosenberg. Nejzajímavější byl ovšem Karl Haushoffer, jenž často pobýval v Indii a na Dálném Východě, za císařského Německa byl vyslancem v Japonsku, kde se stal zasvěcencem jedné důležité buddhistické společnosti. Má se za to, že to byl právě on, kdo přišel s prastarým, pohanským árijským znakem hákovým křížem, jakožto znakem moderního německého nacionalismu. V roce 1920 se tento kroužek zajímavých lidí seznámil s Adolfem Hitlerem, a ujímají se jeho duchovního formování. Projekt, který tato tajná, bezpochyby sionisty řízená společnost, vypracovala a předložila německému národu byl právě onen nacionální socialismus, tedy magická myšlenka spojená s moderní vědou a technikou - a z vůdců národa se stali nacističtí esoterikové. Další vývoj lze doložit: i navzdory Hitlerově argumentaci v knize „Mein Kampf“, že Židé jsou hlavním nebezpečím pro Evropu, byli to právě židovští podnikatelé, majitelé továren a zbohatlíci, kteří finančně podporovali nové nacionálně socialistické hnutí; peníze proudem tekly i ze zahraničí: z Anglie, Francie i z USA; obrat nastal až koncem třicátých let.

Všechny národy mají právo na přiměřenou obranu proti útokům sionistického imperialismu, zejména po zkušenostech s revoluční vlnou ve dvacátých letech minulého století, kterou zjevně iniciovali Židé. Německé národně socialistické hnutí však bylo zaslepeno imperialistickými tendencemi proti ostatním evropským národům bílé rasy. Nelze popřít obdivuhodné schopnosti nordické rasy ani právo německého národa na vylepšování svých rasových předností; ostatně na to mají právo i jiné národy. Leč není přípustné, aby nacismus sklouzl do imperialistické polohy a bránil ostatním bílým národům v Evropě v rozvoji a bral jim jejich životní prostor. Rasová nadřazenost Němců v té době nebyla nepodobná rasové nadřazenosti, jak nám ji předvádí Talmud: zde i tam hraje rozhodující úlohu otázka krve a víry.

Není sporu o tom, že nacisté v Německu měli plné právo odstranit Židy z veřejného, společenského a kulturního života ve státu, tedy z těch důležitých postavení, která v té době Židé zastávali – Gott sei Dank! Nezapomeňme, že byla dvacátá léta minulého století! Nacisté by v tom případě dělali totéž, co církev při různých příležitostech během čtrnácti století jako opatření k ochraně křesťanstva před podvratnou činností židovské infiltrace. Je ovšem nemravné a navýsost zločinné, vyvážet Židy jako dobytek v transportech kamsi na Východ a tam je postupně vyvražďovat. Nacisté tímto na sebe obrátili kletbu nebes, a bylo zjevné, že od této chvíle povedou sionisté válku nemilosrdně. A navíc – to ovšem nacisté nemohli předpokládat - okolnost vyvražďování Židů po válce sloužila jako pádný důvod k zřízení státu Izrael de iure. Zrůdně se nacisté chovali i ke Slovanům: Slované byli v jejich očích tzv. podlidé. Jejich zločinné chování ke Slovanům se později ukázalo v plné nahotě při dobývání bolševického Ruska. Proto nemohu pochopit, jak dneska může existovat módní vlna některých mladých lidí slovanské krve, vzývající Hitlera a hákový kříž – je to z neznalosti či z hlouposti…? Anebo tím chtějí jenom naštvat starší generace?

Kardinální chyby dělali nacisté na okupovaném území Ukrajiny: Lidé je zde vítali s květinami v rukou jako své osvoboditele od bolševické nadvlády, a Němci namísto toho, aby vytvořili samostatný stát Ukrajinu, jejich občany co nejvíce zapojili do války proti bolševikům, tak se na zajaté vojáky dívali jako na podlidi, měřili jim hlavy a podobné nechutnosti s nimi prováděli, byli pro ně levnou otrockou silou. Přičemž zde bylo na tři milióny zajatců, kteří by sami rádi bojovali proti nenáviděným Moskalům a bolševikům.

Další v řadě chyb německého nacionálního socialismu patří nepochopení – nebo úmyslné nepochopení – rozdílu mezi starým vyvoleným národem, jenž nám dal Ježíše Krista, Pannu Marii i proroky, a mezi syny ďábla, jak Ježíš nazýval „Satanovu synagogu“, která jej ukřižovala a po staletí vede boj proti Jeho církvi. V důsledku této tragické chyby zaujali teoretici nacismu – okultní mágové nacismu – protikřesťanský postoj, znemožňující sjednocení Evropy proti sionistickému imperialismu. V programu nacistů byla likvidace katolické církve hned na druhém místě. (Podle všech dostupných indicií se můžeme právem domnívat, že už ona Satanova synagoga svůj dvoutisíciletý boj s katolickou institucionální církví vyhrála!)

Výsledky jejich krátké, ale krutě tragické vlády se brzy ukázaly: Nespravedlivá válka proti Polsku, ohavný pakt s bolševiky o rozdělení polských území, násilné rozbití Československa, útoky proti neutrálním státům, přeceňování německé převahy a podcenění jiných, škody způsobené mezi vlastními spojenci – to všechno bylo jen logickým důsledkem imperialistické rasové nenávisti, která je v mnohých ohledech podobná rasové nenávisti Židů, vycházejících z Talmudu.

Stačí pouhý pohled na mapu bývalého Sovětského svazu aby člověk pochopil, že dobýt toto obrovské území pouze z jedné strany je holým nesmyslem. Nehledě na okolnost, že historicky tragický precedent s podobným úmyslem udělal již Napoleon: Vítězně a s úsměvem na tváří vkročili jeho vojáci do Ruska, a jako spráskaní psi odtud prchají; zatímco desetitisíce z nich, výkvět Napoleonových armád, vyčerpáním a hladem umírá na zmrzlé zemi… Podobně to dopadlo s výkvětem armád Německé branné moci. A nemuselo to tak dopadnout.

Z hlediska německé útočné strategie bylo správné, že nacisté obsadili Norsko; tím s úspěchem ohrožovali lodní konvoje, dopravující severní cestou bolševikům vojenskou a potravinovou pomoc. Podobně měly Skorzenyho paradesantní jednotky s pomocí vojsk a policie íránského šáha, jenž byl přítelem „změn“ v Evropě, obsadit hlavní město Teherán a jiné opěrné body v Íránu, vybudovat zde letecké základny, odkud by pak mohly operovat letouny Luftwaffe do oblastí jižního Ruska až po Ural, zasazujíce tak bolševickému týlu smrtící údery. To se nestalo, a tak rychlejší bolševici spolu se Anglií v roce 1941 vojensky obsadili Írán a tím si zajistili životně důležitou jižní cestu pomoci. Další naprosto zásadní akcí mělo být osvobozování východního Ruska japonskou císařskou armádou od bolševické nadvlády podél transsibiřské magistrály. Všechny tyto akce s východním tažením Wehrmachtu měly být synchronizovány, takže by bolševici uvízli v pasti, odkud by nebylo úniku. Ostatně právě tento nedostatek spolupráce obou spojenců - nacistického Německa a císařského Japonska – byly z jednou hlavních příčin jejich porážky ve světové válce. Dneska už je dostatek důkazů o tom, že to byl právě Žid Roosevelt, který dělal všechno proto, aby Japonce povzbudil k útoku na Pearl Harbour, čímž Japonci padli do obratně nastražené sionistické léčky: Cílem bylo na jedné straně zapojit celý svět do války proti nacistickému Německu a Japonsku, a na straně druhé, zabránit Japonsku bojovat proti bolševickému Rusku současně s Německem.

Nezdá se vám to všechno tak trochu podivné?

Chybných rozhodnutí nacionálního Německa v období vlády mágů nacistů, by bylo samozřejmě daleko víc, než jenom ty, která jsou zde zaznamenána, nicméně se domnívám, že jsou to nejhlavnější. A tyto chyby stačí k tomu, aby rozumný člověk nacionální socialismus zavrhl a nekřísil ho jako „moderní“ politické řešení pro Evropu. Ať se to někomu líbí či ne, v nedaleké budoucnosti nás čeká - bílé evropské národy - boj o přežití: tomu nezabrání žádný paragraf žádného Trestního zákona – to je prostě fakt přirozeného zákona. Nelze ovšem ve svém obranném boji sklouznout do ideové veteše nacionálního socialismu a dvakrát opakovat tytéž chyby jako Německo svého času. Proto - pokud je ještě čas - je nutné obrátit politické kormidlo liberální demokracie a bezbožeckého humanismu, a naši loď zvanou Evropa zavést do klidných a čistých vod autority národních států, politického konservatismu a k návratu miliónů ve víru v Boha - majákem nám nebude rozlámaný a historií na smetišti pohozený a pošlapaný hákový kříž, ale dějinami prozařující, vítězný Kříž Kristův z Golgoty.

Ladislav Malý